Azzam Juwel von Persien

 

                        plemeno: pražský krysařík, fenka

 

 

 

 

 

 

                                                            Azzámek

    Jak jsme k němu přišli?

     Byl podvečer a já po dvou sklenkách vína jsem měla zachraňovací náladu…surfovala jsem na netu po různých zvířecích bazarech s podtituly daruji, dám, zachraňte atd. Měla jsem namysli původně koupi želvy…ta, že by se s naší krysaří fenkou dobře sneslaJ

      Když jsme viděla ty ceny za želvy, docela mě to pobouřilo…tak jsem začala surfovat po různých psích útulcích…a kde se vzali tu se vzali sem tam nějací opuštění afgháni…do rána mi to nedalo spát, pořád jsem na něma přemýšlela a ráno již zcela střízlivá  do útulků zavolala…naštěstí se vždycky jednalo jen o zaběhlíky, pro který si přišel páneček. Na jednu stranu se mi ulevilo, na druhou stranu má zachraňovatelská touha zůstala neukojena.

      Najednou se mi zjevil na netu inzerát o prodeji půlročního štěnátka afghánského chrta, nebyla to záchrana v tom pravém slova smyslu, ale zase to byl inzerát na našeho vysněného psa…ten inzerát tam už byl nějakou dobu, takže jsem si říkala, že to bude beznadějné…takže tam zavolám jako poslední pokus a když nic, tak svou touhu nechám u ledu…po asi 20ti minutovém telefonátu s velmi příjemnou paní chovatelkou slovo dalo slovo a byla domluvena „nezávazná“ návštěva u ní a obhlídnutí ještě volného štěnidla…víte co znamená nezávazná? To znamená, že si pro něj prakticky jedeteJ

      Afghán byl vždycky náš sen…pejskaři jsme byli vždycky, a i teď s námi bydlí malá fenka pražského krysaříka, která je dá se říct ideálním psem…poslušná, milá, mazlivá, dá se s ní kamkoli…prostě ideální…tak proč si čeřit vodu něčím dalším? Na druhou stranu proč ne, a s příchodem afghána se voda nezčeřila, ale maximálně rozbouřilaJ

      Byla to nakonec taková hrrr akce, že od původní myšlenky koupě psa a jeho stanutím před našimi dveřmi uplynuly sotva tři dny…ale říká se, že spontánní věci jsou nejlepšíJ No, zas tak spontánní to samozřejmě nebylo…vždycky tato možnost byla někde skryta hluboko pod všemi těmi realistickými výmluvami, proč nemít velkého psa, proč nemít dalšího psa, proč nemít afghána…a najednou tato všechna „nemít“ neměla velkého smyslu, když jste se dívali na dlouhonohého nejistého drobečka, jak očuchává práh svého nového domova.

                                        

   

                                                      Soberano

   

   Jak jsme k němu přišli?         

       Již nějakou dobu jsem na netu sledovala aktivity sdružení Adopce chrtů. Tehdy to byla nová věc, jen se mi to úplně nepozdávalo z nejrůznějších důvodů. Poslední rok se ovšem řízení organizace ujali noví lidé a činnost nabyla věrohodnosti a spádu…přibývalo adoptovaných chrtů v ČR, forum se zaplňovalo zkušenostmi od lidí, co si adoptovali chrty…a poté co jsem viděla fotku Soberana, jsem začala vážně uvažovat o adopci.

 

        Azzam již dospěl a cítila jsem, že potřebuje bráchu, kamaráda…malá Amy za naší podpory přežije vše.

A Soberano nám svým výrazem v obličeji připomínal pejska, kterého jsme kdysi měli, ač zcela jiného plemene. Naneštěstí nás někdo předběhl a Soberano byl zarezervován. Tak jsme pokukovali i po jiných pejscích, co však osud nechtěl, na poslední chvíli se Sobík uvolnil…a já v pátek večer vypsala adopční žádost o něj.

 

       Předadopční setkání s organizátory proběhlo v přátelském duchu a pak jsme již jen čekali na pejskův příjezd. Snažili jsme se ještě udat naší kamarádce pejska Sancha, krásného milého žíhanečka, aby stihl transport se Sobíkem a přijeli spolu. Sice to nevyšlo u naší kamarádky, ale jedna panička se nakonec rozhodla, že si ho vezme, takže kluky čekala společná cesta do nového domova. S nimi přijela ještě miloučká fenečka Rubinka.

         

      Příjezd pejsků se o týden posunul z organizačních důvodů, ale nakonec jsme si pro našeho Sobíka jeli do Znosimi, kde bylo předávací místo, kde odpočívali po dlouhé cestě ze Španělska. Představovala jsem si tu chvíli milionkrát, až ho poprvé uvidím…přišli jsme dolů do domu, kde se po otevření dveří na nás s radostí vrhli tři milí galgové a já si stěží stihla mezi těmi vtíravými čumáky všimnout našeho Soberana. Byla jsem šťastná za všechny tři, že jsou tady  a byla jsem naplněná štěstím…za ně…to je ten důvod, proč to všichni ti lidé kolem dělají…věřím tomu.

 

Příjezd domů…

 

     Cestu autem do Brna zvládl bez problémů, venku proběhlo rychlé seznámení s domácím psím osazenstvem…ale jedinou touhou Soberana po tom všem byl klidný spánek. Ten jsme mu po krátké večeři dopřáli a Sobík ho využil dosytosti. Spal skoro 24 hodin v kuse. I na čůrandu jsem ho musela nutit, čůral 1xza 15 hodin, což mě zpočátku znervozňovalo. Ale časem se vše srovnalo, během týdne se naučil vše potřebné, od chůze po schodech, po venčení a zůstávání o samotě a stal se z něj rovnocenný člen naší smečky…

 

Povaha Soberana…

 

     Soberano je skrytě dominantní pes. Nevynucuje si nic násilím, ale systematicky se posunuje v hierarchii na přední pozice. Je to dáno zčásti i tím, že Azzam je hodně submisivní, takže při jakémkoli náznaku dominance se stahuje a nebojuje o pozici. Zpočátku jsem to lehce korigovala, aby to neměl Soberano tak zadarmo, ale věděla jsem, že časem to holt bude jak si to vyříkají a nemá cenu do toho uměle zasahovat. Lepší jsou pak vyjasněné pozice než umělé vyvolávané zmatky.

 

     Sobík je hrozný mazel. Vyžaduje hlazení, pozornost pokud je poblíž, na druhou stranu si často odchází schrupnout na své místo mimo dosah ostatních. Tam je v klidu a tam prospí spoustu hodin. Zpočátku spal opravdu skoro celý den, nyní půlku dne určitě. Je poslušný, snaží se vyhovět našim přáním, kdyby nebyl chrt, tak by venku mohl běhat i na volno, ale pouštím ho je na bezpečných a oplocených místech.

 

          S ostatními pejsky vychází spíše neutrálně. Není příznivcem velké psí společnosti, takže z velké části proběhne nějaké seznámení, ale pak si jich spíše nevšímá. Malé psy spíše nemusí…ale jeho nesouhlas je vždy vyjádřen odmítavým vyštěknutím, nikoli tendencí k agresivnímu chování. Takové spíše vykřiknutí „dej mi pokoj a běž si po svých“.  

 

                                         

                                                                                                                Amy

Jak jsem k ní přišla?

 

      Když jsem studovala medicínu a byla v předposledním ročníku, čekal mě závěrečný rok plný státnic k ukončení studia. Spočívalo to v intenzivním učení na každou státnici, kterých bylo pět…tj. měsíc až dva doma nad knížkami, minimální kontakt s ostatními lidmi, nervy…říkala jsem si, že to přežiju se zdravým rozumem jen za podmínky, že si pořídím psa, budu s ním muset chodit povinně  ven na procházky a občas mě rozptýlí a bude mi dělat doma společnost.

 

     Přemýšlela jsem jaké plemeno zvolit, aby pro mě bylo nejoptimálnější…a rozhodovala jsem se mezi anglickým buldokem a pražským krysaříkem. Nakonec zvítězil krysařík, protože při váze buldoka v dospělosti asi 25-30kg jsem si říkala, že bych ho nedokázala vysadit do tramvaje a nemohl by se mnou jezdit na přednášky.

 

     Malá Amy je fenečka bez papírů, ale krásná hnědá fenka, která mi spala na skriptech, které jsem si snažila vtlouct do hlavy, běhala v parku, když jsem na trávě usínala nad učením, a vymetala se mnou všechny studentské mejdany a měla v oblibě gin s tonicem, který kradla ze skleniček. Užila si holka v mládí svéJ

 

     Teď už je to starší dáma, která si vybudovala svou pozici, ztratila zájem o dvořící se psy a kamarádící se fenky…nové přírůstky v rodině toleruje z pozice, že když holt nemůžou přespávat na ulici tak ať spí u nás, ale víc ať po mě nechtějteJmaximem je vynucená společná fotka…